<p>
Guanciale nakrájíme na kostičky. Špagety dáme vařit dle návodu, mezitím v pánvičce osmahneme Guanciale za občasného míchání dozlatova a ihned stáhneme z plamene. V míse ušleháme žloutky s celým vejcem a přidáme Pecorino Romano, vzniknout by měla hustá kaše. Jeli příliš suchá můžeme opatrně po lžících přidat z vody ve které se vaří špagety, nemělo by to však být nutné. Těsně před dokončením špaget smícháme vychladlý Guanciale s vaječnou směsí (nikdy když je ještě příliš horký) a řádně opepříme. Špagety scedíme, ale měli by zůstat ještě mírně vlhké a rovněž přidáme do mísy. Vše rychle smícháme (teplotou špaget zajistíme, že se vajíčka dostatečně prohřejí) a ihned podáváme.
</p>
<p>
Tento pokrm vznikl v polovině minulého století a existuje v dnešní době v nespočetných variacích, ve střední Evropě zejména v takových, kde se přidávají mléčné produkty. Na originální italský recept je však potřeba minimum surovin, které jsou v Itálii pochopitelně běžné, zatímco u nás je často marně hledáme. U Guanciale se jedna o slaninu s vysokým obsahem tuku, která je vzduchem sušená, tedy ne uzená, občas je k dostání ve specializovaných krámcích s italskými potravinami i u nás. Pokud jej neseženeme, můžeme použít libovější pancettu, u které se rovněž jedná o druh vzduchem sušené slaniny. Pecorino romano, v dnešní době již k sehnání v každém větším českém hypermarketu, je uzrálý slaný sýr z ovčího mléka s podobnými možnostmi využití jako parmezán, často je právě tím druhým nahrazován nebo smícháván. Originální variace však počítá právě s Pecorinem Romanem.<br/>
Ohledně pojmenování receptu existuje mnoho fám, jedna z nejznámějších je, že pokrm byl pojmenován podle slova „carbonaro“, což znamená asi něco jako uhlíř, jelikož se údajně jednalo o pokrm pro dělníky v uhelných dolech, v dnešní době se mnoho lidí přiklání spíše přiklání k teorii, že jméno má spíše něco společného z černou barvou rozemletých pepřových kuliček.
</p>
<p>
Po této malé exkurzi Vám každopádně přeji dobrou chuť.
</p>